Když se nemoc mění v bezmoc

Jak může psychoterapie pomoci ve chvíli, kdy má náš duševní stav jasnou příčinu - onemocnění tělesné?

Ze dne na den se může vše změnit.

Když nemá medicína prostředky
k okamžitému uzdravení,
když nemáme dost trpělivosti
nebo nemáme dost času,
a zaplaví nás trýznivé vzpomínky
na to,  co už není
a nebude.

O lidském těle se často říká, že je jako dokonale seřízený stroj, v němž všechny součástky přesně lícují a každá zná svůj úkol, který bezchybně vykonává. Dokud jsme zdraví, nedá se tomu přirovnání mnoho vytknout. Když ale přichází nemoc, začíná pokulhávat na všechny nohy. Nenarodili jsme se totiž se záručním listem, který by nám garantoval opravu či výměnu do 30 dnů. Nepřibalili k nám manuál, abychom si přečetli, co nám vlastně je, a navedl nás krok po kroku, jak se dostat zpět do provozuschopného stavu.

Ale především tu změnu z moci do bezmoci cítíme - nejen tělesně, nýbrž také duševně. Není to jen naše schránka, která strádá, protože fyzickou bolest lze do značné míry utišit, ale co my sami, kteří najednou nemůžeme to, co dřív? Nevíme, co přijde, jak dlouho to bude trvat, za námi trýznivé vzpomínky na to, co už není a nebude, před námi temno. Vztek, lítost, stud, strach, naprosté odevzdání, nechuť žít - to jsou jen některé z té ochromující směsi pocitů v obrovských dávkách, které nás přemáhají. A nemusí se to týkat nás samotných, stejně zoufalá je nemoc toho nejbližšího - partnera, dítěte, rodiče, domácího mazlíčka. Když my můžeme všechno, co dřív, a přesto jsme stejně nemocní a bezmocní.

Stará moudrost praví, že ve zdravém těle je zdravý duch. A je to jistě ideální stav, v němž bychom všichni chtěli prožít celý život. Když ale medicína nemá prostředky k tomu, aby naše těla uvedla do pořádku, nebo k tomu potřebuje hodně času a my trpělivosti, můžeme si to celé usnadnit uzdravováním svého ducha, který má tu výhodu, že se nedá zlomit, a tudíž nepotřebuje sádru, nelze ho pořezat, a tak se nemusí zašívat, nemůže se zanítit, takže netřeba předepisovat antibiotika.

Psychoterapií lze dosáhnout:

  • zvládnutí emocí souvisejících s aktuálním fyzickým stavem (naším či našeho blízkého), zejména pokud je nechceme nebo nemůžeme projevit před okolím,
  • zpracování traumatické události, která předcházela zranění, jež nás nyní dočasně či trvale omezuje,
  • abychom se snáze adaptovali na nový život po nemoci či úrazu, a překlenuli stádium budování nové identity, získali zpět svou důstojnost, nabyli sebevědomí,
  • přijetí stáří,
  • smíření se s konečností pozemského života.

Jakkoliv by se to vzhledem k výše řečenému mohlo zdát praktické, nejsme stroje. Člověka lze popsat jako komplexní cítící a myslící bytost, která si uvědomuje sebe sama. Pamatujeme si minulost a představujeme si budoucnost, takže jakékoliv omezení naší moci, s nímž se setkáme, dáváme do kontextu toho, co jsme prožili a o čem jsme kdy snili. V nemoci bojujeme hned na několika frontách současně a jsme pod extrémním tlakem našeho vlastního vědomí. Pokud si včas řekneme o pomoc, umožní nám to objevit ohromný potenciál lidství a nekonečnost našeho vnitřního světa, který ve skutečnosti žádná omezení nemá.

Prohlédnout si terapeuty