Od paniky k Propojení

hubspot_cover (4)

Sdílím fotky emocí a stavů, které zachycují mojí
zkušenost s psychickými problémy. Jsou v nich slzy, úzkost, hysterie, bezmoc, deprese a bolest. Využívám selfies jako nástroj self-terapie a sebepřijetí ve chvílích, kdy jsem odpojená od svého těla a prožívání. Zároveň byly doby, kdy pro mě byly právě tyhle selfies jediným způsobem, jak komunikovat okolí, co právě prožívám. Založila jsem projekt Propojení, který má za cíl propojovat lidi se zkušeností s psychickými problémy a duševním onemocněním. Sdílím. A je to osvobozující.
Využívám selfies jako nástroj self-terapie a sebepřijetí ve chvílích, kdy jsem odpojená od svého těla a prožívání. Byly doby, kdy pro mě byly právě tyhle selfies jediným způsobem, jak komunikovat okolí, co právě prožívám.
Myslím, že pandemie nám na jednu stranu dala jasný impuls ke zpomalení, k sebereflexi a k (d)ocenění role péče o naše zdraví. Co ale zůstalo za zdmi karantén a zavřených terapeutických ordinací, je obecně nedostatečně doceňovaná péče o duševní zdraví. Pořád se málo mluví o tom, jak je naše tělesné zdraví provázané s psychikou. Překvapuje mě, že i když je teď zdraví diskutováno médii prakticky neustále, málokdy se dočtete, že stav naší imunity často odráží náš psychický stav. Zarážející je i současné omezování nebo úplný zákaz setkávání, které se týkají i samotné terapeutické péče. Terapie se přesouvají do online prostředí a virtuální prostor se stává útočištěm pro lidi, kteří jsou v izolaci ať již kvůli povinné karanténě nebo kvůli svým psychickým obtížím.
 
Group 1-png
Na internetu mi chyběl bezpečný a otevřený prostor, kde by mohli lidé sdílet to, co skutečně prožívají – upřímně, otevřeně, bez předsudků.
Právě současná pandemická situace mě přivedla k nápadu iniciovat projekt Propojení. Začala jsem vnímat, jak se virtuální prostor stává čím dál častěji využívaným prostředím pro práci i volný čas, pro vzdělávání, setkávání, nakupování a taky pro péči přímo z našeho domova. Na internetu mi chyběl bezpečný a otevřený prostor, kde by mohli lidé sdílet to, co skutečně prožívají upřímně, otevřeně, bez předsudků. Ačkoliv osobně využívám sociální sítě ke sdílení, vnímala jsem, že zde existují hranice, které se většinově dodržují a kvůli kterým se málo nebo vůbec nekomunikují ty emoce, prožívání a zážitky, na které se nehodí instantní filtr, ani tlačítko “líbí se mi”. Od počátku chci komunikovat hlavně ty emoce, které bývají většinou umlčované, přehlížené a potlačované. Prostřednictvím projektu se snažím destigmatizovat sdílení bolesti, bezmoci, smutku, úzkosti a paniky jako něčeho “nenormálního”, co do zidealizovaného a stylizovaného světa (nejen sociálních sítí) nepatří.
Myslím, že spousta lidí si vůbec neuvědomuje, že pocit izolace a bezmoci, který vyvolává povinná karanténa dnes, je něco, co lidé s psychickými obtížemi prožívají dennodenně bez ohledu na Covid.
Projekt usiluje o Propojení v mnoha rovinách - propojení se sebou samými a se svým fyzickým a emocionálním prožíváním současnosti, a propojení se svým okolím formou sdílení osobní zkušenosti. Na instagramovém profilu @pro_pojeni jsem začala od ledna sdílet svoje zkušenosti s panickými atakami a úzkostnými stavy, kvůli nimž jsem v minulosti zůstávala ve své vlastní karanténě, formované psychickými obtížemi, které mi dlouhodobě znemožňovaly fungovat mimo zdi vlastní domácnosti. Myslím, že spousta lidí si vůbec neuvědomuje, že pocit izolace a bezmoci, který vyvolává povinná karanténa dnes, je něco, co lidé s psychickými obtížemi prožívají dennodenně bez ohledu na Covid.
 
Group 2
 
V době, kdy mi bylo psychicky nejhůř, jsem se cítila úplně odpojená nejen od okolí, ale i sama od sebe. Bylo pro mě těžký požádat o pomoc. Styděla jsem se. Pořád jsem měla pocit, že si za to, v čem jsem, můžu sama. Měla jsem pocit, že se musím vzchopit, vstát a fungovat jako “normální lidi”. Připadala jsem si hrozně bezmocná, a taky hodně izolovaná. Dlouhodobé úzkostné stavy se postupem začaly přelévat do vyčerpání a deprese. Postupně jsem čím dál víc ztrácela kontakt s okolím - většinu času jsem nedokázala být ani sama v sobě, natož s ostatními lidmi. Ty selfies pro mě zpočátku byly způsob, jak komunikovat sama se sebou. Jak se zpřítomnit v momentech, kdy jsem chtěla utéct z vlastního těla i hlavy. Přiváděly mě zpátky do přítomnosti a reality. Teprve později jsem je příležitostně využívala i jako formu komunikace s blízkými lidmi, když jsem třeba nedokázala odpovídat verbálně a bylo pro mě příliš zahlcující a těžké sdílet, co skutečně prožívám.
 
Group 3

Ta
série "sad selfie" fotografií, které na IG sdílím, vznikala zcela přirozeně a spontánně bez záměru veřejného sdílení. V té době bych na nic takového ani neměla kapacitu. Trvalo mi to sice dlouho, ale nakonec jsem požádala o pomoc a vyhledala terapeutickou péči. Díky tomu jsem teď tam, kde jsem.
 
Trvalo mi to sice dlouho, ale nakonec jsem požádala o pomoc a vyhledala terapeutickou péči. Chtěla bych podpořit ostatní lidi, kteří se potýkají s duševními problémy, a formou sdílení vlastní zkušenosti jim ukázat, že v tom nejsou sami.

Potřeba sdílení přišla až s odstupem času. Chtěla bych podpořit ostatní lidi, kteří se potýkají s duševními problémy, a formou sdílení vlastní zkušenosti jim ukázat, že v tom nejsou sami. Veřejné sdílení je pro mě jeden ze způsobů snahy o sebepřijetí. Je to dlouhý proces, spousta hodin terapií, ale i spousta omylů, chyb a učení. Ve sdílení je síla a obrovský potenciál transformace. V tuhle chvíli sdílím na profilu hlavně já, přišlo mi ale už několik moc milých zpráv, reakcí, poděkování i slov podpory. Doufám, že se Propojení jednou třeba rozroste v komunitu lidí a sebepodpůrnou skupinu.

Budu se těšit na Propojení. Třeba zrovna s tebou.

Eliška



Elišku najdete na jejím instagramu @pro_pojeni.
Pokud vám chybí komunita, ve které byste mohli sdílet cokoliv o psychoterapii, svém duševním zdraví, nebo své cestě za šťastnějším životem, je tu pro vás i Facebooková skupina Terapie má smysl.