Když nemáme děti

aneb jak se nezbláznit z poznámek o našem osobním životě.

Pojďme se společně zamyslet nad domněnkami a předsudky, které jsou v dnešní době s volbou či nemožností zplodit potomky spojené, a možná je trochu nabourat. V tomto článku nenajdete žádné univerzální pravdy a nezpochybnitelná fakta. Pokusím se ale z pohledu psychologa zauvažovat nad tím, jak nad tímto aspektem života lidé dnes přemýšlejí, a posunout naše myšlení o trochu dál.

Pokud je pro vás nemít děti dobrovolným rozhodnutím, pak jste se jistě dostali do situace, že se našel někdo, kdo přispěchal s ujištěním, že to ještě přijde. Že zná spoustu žen a mužů, kteří to měli stejně, ale jejich přesvědčení se časem změnilo. Jako by dítě bylo životní milník, ke kterému dřív nebo později musí dojít každý. Kde se v lidech tohle přesvědčení bere? To, že něco dělá většina přece neznamená, že to tak musíme mít všichni.

A možná jsou mezi vámi ti, pro které je biologická bezdětnost prostě nedobrovolným faktem.  Ten je někdy dočasnou součástí života, a někdy je napořád. Kromě toho, že se s tím musíte  srovnat sami, musíte ještě čelit dotazům a poznámkám od svého okolí, které bývají velmi nepříjemné a na které se mnohým jen těžko reaguje. 

Ať tak či tak, naše vlastní vnímání bezdětnosti a reakce okolí v nás mohou vyvolávat nepříjemný tlak, který vychází z různých předpokladů. Nevím, co pro váš život znamená a co o vás vypovídá to, že teď a možná ani v budoucnu nechcete či nemůžete mít děti. Ale můžu vám říct, co to znamenat nemusí...

Nemít děti nemusí znamenat, že jsme nezralí a sobečtí. 

Někdy se objevují takové interpretace, že neochota mít děti znamená neochotu dospět. Neochotu převzít zodpovědnost. Má pozorování ale někdy ukazují opak. Naše rozhodnutí může znamenat i to, že se dobře známe. Že víme, co od života chceme. Uplatňujeme svou zodpovědnost a svobodu rozhodnout se – rozhodnutím děti nemít. A důsledky si neseme sami. Párkrát jsem se zkusila zeptat lidí kolem sebe, proč děti mají. Ne vždy má jejich rozhodnutí co dělat se zralostí a nesobeckostí. Spousta lidí na tuto otázku ani nedokáže odpovědět. Někteří mají pocit, že už bylo načase, a že tak to v životě přece chodí. Narození – škola – práce – manželství – auto – dům – děti – vnoučata – pravnoučata – smrt. Někdo měl děti vlastně omylem. Někdo je měl kvůli partnerovi, častěji kvůli partnerce. Někdo vyhořel v práci. Ti všichni mohou být dobří rodiče, ale nemusí. Jejich děti z nich ale nedělají ani zralé ani nesobecké jedince. A vůbec, kdo vlastně posoudí, co to zralost a nesobeckost je?

Nemít děti neznamená, že jsme odsouzeni k životu v neštěstí. 

Jakou šanci na štěstí vlastně máme, když vložíme své štěstí do moci někoho, kdo vlastně v tuto chvíli ani neexistuje? Tuto past jistě sami znáte, i když ne třeba v souvislosti s dětmi. “Až zhubnu.., až si najdu partnera..., až si koupím dům..., až splatím hypotéku..., až…“ Klademe si podmínky, místo abychom se rozhlédli a ocenili, co máme teď. Bezdětnost v sobě nenese podmínku nenaplněného života, prázdnoty, nemožnosti projevit péči a lásku. Tyto podmínky si klademe sami v naší hlavě. 

Nemít děti nemusí znamenat žít život beze smyslu. 

Pokud se domníváme, že nám nějaká jiná osoba než my samotní naplní život, tak se můžeme hořce zklamat, ať už se jedná o děti nebo o partnera. Chtěla bych nabídnout myšlenku, že být rodičem je role, kterou přijímáme, nikoliv my samotní. (Mimochodem – už jste někdy přemýšleli, kým vlastně jste, když si od sebe odmyslíte všechny své role? Když pominete, že jste děti svých rodičů, že máte nějakou profesní roli, že jste kamarádi, partneři a partnerky apod.? Kdo vám vlastně zbyde?)

Život má takový smysl, jaký mu dáme.”
— Seneca

Rodiče mohou mít smysluplný život proto, že žijí skrze své rodičovství nějaké hodnoty, které jsou pro ně důležité. A tyto hodnoty můžeme uplatňovat v roli rodiče, ale stejně tak i v jiných rolích. Nedělejme si iluze, že děti naplní náš život nebo zachrání náš neuspokojivý vztah. Děti nás nezbaví problémů, se kterými se potýkáme, a nezaplní díry, které v sobě neseme, neochrání nás před tím, co nám život přinesl, ani před tím, co jsme si do něj přizvali sami. Děti nám také nezvednou sebevědomí a neučiní nás méně osamělými. Nejsou tady od toho, aby naplňovaly naše sny, potřeby a ambice, ani aby se o nás staraly ve stáří. Seneca by řekl: Život má takový smysl, jaký mu dáme.” Tedy – záleží to na nás. Nikoliv na tom, koho si do života přivedeme. Občas někde zazní, že mít děti je nejdůležitější úkol, který lidé mají. Zajímalo by mě, kde se tenhle názor bere a proč se někteří rozhodli tomu věřit...

Svá rozhodnutí nemusíme obhajovat.

Někdy se potýkáme s tlakem z rodiny a okolí. Může být ve formě otázek zda a kdy budete mít děti (což samo o sobě může být prostě jen konverzační téma, když lidé kolem neví, na co by se vás zeptali). Jste-li dobrovolně bezdětní, pak jste dost možná při vaší negativní odpovědi vyslechli kázání, proč byste měli. Já jsem vyslechla důvody, jako: Mít děti je přece smysl života, je to hezké, děti přináší radost, být jen dva partneři ve vztahu nestačí, je dobré mít někoho na stáří, protože člověk pak není sám, takový vztah jako s vlastním dítětem s nikým jiným mít nemůžete…” V těchto důvodech ale zaznívá osobní situace a hodnoty těch, kteří nám je předkládají, nikoliv ty naše. Na druhou stranu ani pro to, abychom si dítě pořídili, si nemusíme svou volbu obhajovat a mít pádné racionální důvody. Co tím ale chci říct je, že je dobré v sobě vědět, že je to skutečně naše volba, nikoliv podlehnutí tlaku ostatních a strachu, co bude, když si život zařídíme jinak než většina. 

Bezdětným není nutné vždy bezpodmínečně dávat najevo soucit, a možná také není na místě vždy jásat, když někdo řekne, že čeká potomka. 

Jsou situace, kdy se člověk pro svou bezdětnost nerozhodl, a přesto s ní musí kráčet životem. V takových případech nejspíše ocení pochopení od druhých a nezlehčování. Ale někteří bezdětní jsou se svým osudem či rozhodnutím vyrovnaní. A není nutné jim dávat najevo lítost a věnovat jim soucitné pohledy. Na chvíli si situaci otočme – když někdo oznámí očekávání potomka, všichni se rozzáří a gratulují. Jak si ale můžeme být jisti, v jaké situaci se člověk nachází? Jestli toto dítě vůbec chce? Jestli je to pro něj v tuto chvíli tak radostné, jak se tváříme, nebo naopak potřebuje podpořit v tom, aby se rozhodl, zda vůbec chce dítě mít? Možná mu tím rozzářeným úsměvem a hlasitou gratulací v tu chvíli více ubližujeme a znemožňujeme mu sdílet, jak svou situaci skutečně prožívá.

Nemít děti neznamená, že nejsme plně ženou či mužem. 

Samozřejmě záleží na tom, jak si sami pro sebe definujeme mužství a ženství. Zdá se mi ale škoda myslet si, že nejsme dostatečně ženou či mužem proto, že nemáme děti. Redukujeme tak vlastně mužství či ženství na rodičovství. Kolik z těchto pojmů se ale navzájem překrývá? Hledejme své vlastní definice.

Nemít děti neznamená nebýt otcem či matkou, stejně tak jako mít děti z nás automaticky otce či matku nedělá. 

Americký novinář Sydney J. Harris kdysi poznamenal: Nejběžnějším omylem ženy je přesvědčení, že mít dítě z ní udělá matku. To je stejně absurdní jako přesvědčení, že mít klavír z vás udělá pianistu.” Co to vlastně znamená být někomu rodičem? Pro každého asi trochu něco jiného. Možná je to dávat lásku, věnovat druhému nesobecky něco ze sebe, možná ho učit, podělit se o to, co mám a znám, pečovat... Jsou to hodnoty a činnosti, které jsou vyčleněny jen pro ty, kteří mají potomky? Asi těžko. Znám lidi, kteří jsou rodiči i přesto, že nikdy své vlastní děti neměli. Je mnoho cest, jak se jimi stát. A také je možnost mít svou identitu postavenou na něčem jiném než na tom, že jsem rodič. 

Závěrem

S tématem bezdětnosti je spojeno téma velkého tlaku. Tím, který vytváříme sami na sebe (zda jsme se rozhodli správně, případně že nemůžeme být nikdy šťastní, protože si děti přejeme a nemůžeme je mít apod.), a tím, který na nás vyvíjejí ostatní. S tlakem, který vyvíjíme sami na sebe, se můžeme vypořádat pomocí sebepoznání – skrze uvědomění toho, kdo jsme, co skutečně chceme, toho, jaké představy o rodičovství či bezdětnosti máme a jestli není čas na jejich přehodnocení (a právě proto je o nich v tomto článku řeč). Můžeme o tomto tématu mluvit s přáteli, rodinou, partnerem či partnerkou – cítíme-li se s nimi bezpečně. Pokud ne, lze využít třeba prostor terapie.

Cesta sebepoznání nám může pomoci lépe ustát i tlak, který někdy můžeme cítit ze strany okolí. Otázky a připomínky k naší bezdětnosti totiž zákonitě přicházet budou (čistě teoreticky – pokud ztropíte v pravou chvíli dostatečně velkou scénu, o jejímž konání se rozšíří zpráva po veškerém příbuzenstvu, tak možná ne – zatím jsem to nezkoušela…:-)). Někdy jsou frustrující, někdy únavné, někdy úsměvné. Způsobů, jak na ně reagovat, je mnoho, počínaje předstíráním, že neslyšíme a případně navazující změnou tématu, přes konfrontaci, hádku, scénku, větší scénku, odchod ze scény, až po prostou upřímnou odpověď a vyjádření svého postoje. Hledejte, co v takovou chvíli potřebujete a co by vám mohlo pomoct. Může to být podpora partnera, který je tu s vámi, a nebo taky dovolit si upřímně říct, že odpovídat nebudete, protože je to vaše osobní věc. A máte-li pocit, že jste v tom sami, podívejte se třeba na projekt Neptejte se, který shromažďuje příběhy žen, které sdílí své nepříjemné zážitky spojené s vtíravými komentáři, otázkami a kritikou, většinou ze strany svých rodinných příslušníků, kolegů v práci, ale i přátel. Možná vám může pomoct nějaká inspirující kniha – například Být či nebýt matkou, Být či nebýt otcem nebo české Slečny.

Nikdo než vy sami vám neodpoví na otázku, zda děti chcete či nikoliv. Zároveň ne všichni máme v tomto ohledu stejné možnosti a svobodnou volbu v rozhodnutí mít biologicky vlastní děti. Ale čím jsem si jistá je, že obě cesty (s dětmi i bez dětí) jsou plnohodnotné, přináší své radosti i svá rizika – tak jako všechno. V životě se setkáváme s mnoha lidmi, kteří učinili různé volby, o kterých si můžeme myslet cokoliv. Ale buďme si vědomi, že druhého vždy hodnotíme z pozice svých vlastních zkušeností, ale nevíme, jakými zkušenostmi prošel on. A tak, místo abychom hodnotili, naslouchejme. Můžeme se dozvědět něco o tom, jaké to je být či nebýt rodičem a vzájemně se tak obohatit. Věřím tomu, že budeme-li si naslouchat, dáme si navzájem více, než pokud si budeme dávat rady, jak by si druhý měl zařídit život.

Nemít děti totiž neznamená být nenormální.