Co bych chtěla vědět dřív, než jsem začala chodit na terapii

Než jsem 18. 9. 2018 začala chodit na terapii, byla pro mě bubák pod postelí. Dělala jsem, že neexistuje. Nechtěla jsem o ní nic vědět. Nevyptávala jsem se, ani jsem si nijak negooglila výhody terapie, protože jsem jako spousta lidí věřila, že jít na terapii je slabost. A mě přece rodiče od malička učili, že jsem silná. Že všechno dokážu. Nic pro mě není překážka, pokud si věřím. Byla jsem dokonce taková ta holka, která si o citlivějších ženách ve svém okolí myslela, že jsou slabé – a to i když jsem je zbožňovala. Když mi jedna z mých nejbližších říkala, že má deprese, zlehčovala jsem to. Neřekla jsem jí to přímo, ale v duchu jsem věřila tomu, že si jenom říká o pozornost. Že přece nemá na co si stěžovat, takže se prostě jenom nudí. Nebo tak něco.

Dneska se za to hrozně stydím. I když jsem byla ještě hodně mladá, a o emocionální inteligenci a lidské psychologii nevěděla v podstatě nic, je mi líto, že jsem nedokázala být oporou, kterou tehdy tak moc potřebovala.

Jak to tak bývá, všechno se změnilo, když jsem podobné stavy začala zažívat taky. Navenek bylo všechno v pořádku – měla jsem spoustu skvělých věcí, které mnozí jiní nemají – vytoužený vztah, dobré vztahy v rodině, střechu nad hlavou, vystudovanou školu a první práci, která mě sice nijak netěšila, ale ani mi (zatím) nelezla na nervy.

A přesto jsem se cítila prázdná. Ráno jsem se budila už se splínem. Nesmála jsem se – ne upřímně. Když už jsem se na veřejnosti smála, uvnitř se mi chtělo brečet, a netušila jsem proč.

Dneska už vím, že jsem v tom rozhodně nebyla sama. Údaje z výzkumů o depresi se liší, ale všechny se shodují v tom, že tyto počty v posledních letech radikálně stoupají.

A proto, v naději, že se tento článek dostane alespoň k jednomu člověku, který se cítí prázdně a bezmocně jako já před dvěma lety, nebo má jakýkoliv jiný problém, kvůli kterému zvažuje terapii, sepsala jsem pár věcí, které bych teď chtěla říct svému o trochu mladšímu já.

 

"Nejdražší trubko,

vím, že se chystáš na terapii, a vím, že se bojíš, co ti to přinese. Proto jsem ti sepsala pár vět o tom, jaký to pro tebe nejspíš bude. Něco málo o tom totiž vím.

Nespěchej. Začátky můžou být zvláštní. Vydrž tu nervozitu a ona přejde, slibuju.


Bude to pro tebe hodně nový. Nevíš, co čekat, a to je v pohodě. Moc na to nemysli.

Jasně, že to bude nezvyk.

Je to jako jít na rande, kde se o tebe ten druhý bezmezně zajímá, a ty můžeš mluvit, aniž bys u toho přemýšlela nad tím, na co se zeptat. A na to prostě zvyklá nejsi.

Ale neboj. Terapeut/ka udělá své maximum pro to, aby se ti přizpůsobil/a a aby sezení probíhalo hladce. Jejím cílem pro první sezení je hlavně vytvořit vzájemnou důvěru a pocit, že se můžeš otevřít. To může znamenat, že se bude hodně vyptávat, nebo úplně naopak – že tě nechá volně mluvit, pokud vidí, že máš co říct.

Shrnout svůj život v 50 minutách je dost fuška, takže se může stát, že se několikrát zamotáš a nejradši by sis nakreslila mapu. Taky můžeš cítit obrovské množství emocí najednou – smutek, stud, lítost, strach, ale i třeba radost nebo hrdost, podle toho, co budeš zrovna vyprávět, nebo co si naopak zatím necháš pro sebe. Jenže všechny tyhle emoce se smíchají v takový šílený koktejl, který tě pravděpodobně rozbrečí – i když to vůbec nebudeš mít v plánu, protože přece naproti tobě sedí pořád ještě cizí člověk.

Nic si nedělej z toho, pokud budeš odcházet vyčerpaná, nebo pokud ses ještě nedokázala úplně otevřít. Bylo to jenom první sezení. Buď k sobě trpělivá a laskavá – už teď jsi udělala strašně důležitý a odvážný krok.

Ne, nemusíš se snažit terapeuta oslnit. Buď sama sebou – a užij si to!


Jo, můžeš mít na sobě tepláky. Nemusíš se namalovat. Nemusíš dělat, že jsi nikdy neměla žádné "špatné myšlenky". Nestyď se říct něco, co ti zní třeba sobecky nebo krutě. Nejsi první ani poslední "nedokonalý" člověk na světě. Buď sama sebou. Možná to nepůjde hned, ale to taky nevadí... Dej si čas.

Když si čímkoliv nejsi jistá, mluv.


Neboj se terapeutce nebo terapeutovi říct, jaká máš očekávání. A nestyď se na cokoliv zeptat – ať tě napadá cokoliv, určitě nejsi první.

Pokud máš témata, o kterých se stydíš mluvit, řekni to.

Pokud máš pocit, že to nefunguje, mluv o tom.

Komunikace je základní stavební kámen každého vztahu – a terapeutický vztah není výjimkou.

Někdy ti bude na/po terapii hůř než před ní, a to je normální.


Nemělo by to být pravidlo. Ale asi se ti párkrát stane, že před sezením budeš zrovna vyjuchaná, protože venku je zrovna krásně, jenže když pak najednou přijde osudová otázka: "Tak jak jste se měla od našeho posledního sezení?", dobrá nálada bude najednou v háji. Protože dobrou náladu jsi třeba měla jenom proto, že jsi úplně vytěsnila všechny svoje pochybnosti, strachy, vztek a další nepříjemný emoce, protože ty prostě nechceš a nemůžeš cítit pořád. A pokud jsi je zrovna zazdila nevyřešené, tak možná při první příležitosti okamžitě vystrčí tykadla a zase se vkradou do mysli.

Proč je nechat, ptáš se? Proč je nezazdít napořád?

Protože to nejde. Někudy nakonec vždycky vylezou. Emoce musíme prožít, jinak nás vždycky dřív nebo později dohoní.

A tak to sezení prostě klidně probreč. Někdy nám prostě musí být chvíli hůř, než nám může být líp. Je to normální, je to přirozený, a hlavně – je to pro tebe zdravý.

Délka sezení má svůj důvod.


Občas se stane, že mluvíš tři čtvrtě hodiny o něčem docela v klidu a pak najednou pět minut před koncem narazíš na téma, které tě naprosto rozhodí. V tu chvíli si třeba řekneš, že bys ocenila mnohem delší sezení, protože přece tak dlouho trvalo se dostat k bolavému tématu, tak ho teď nenecháme otevřené!

50 minut na sezení je většinou už samo o sobě hodně vyčerpávající. Reflexe a opětovné prožívání silných emocí nás dokáže energeticky úplně vysát. Samozřejmě je možné si objednat i delší sezení, ale já osobně už bych to podruhé neudělala. Hlava potřebuje čas všechnu tu práci v klidu zpracovat. U závažnějších situací je většinou lepší jít na dvě sezení týdně, než mít jedno dlouhé. (Pokud máš pochybnosti, prober to s terapeutkou. Jako všechno ostatní. 🙂)

Terapeutický vztah není jednostranný.


Budeš se možná v některých fázích cítit špatně z toho, že o tobě terapeutka ví všechno a ty o ní nic moc. Klidně se ptej. Mluv s ní o čemkoliv, klidně se zeptej i na to, jak se cítí ona, pokud ti to pomůže. Neboj, hranice si nastaví sama, a nenechá tě odvést pozornost od toho důležitého – od tebe. Ale taky ví, že je důležité, abys jí věřila, a tak pro tebe nemůže zůstat úplně cizí.

Každá změna chce svůj čas.


Už jsi našla příčinu svých problémů? Skvělý. Řekněme, že jsi třeba zrovna přišla na to, že ti dělá problém začít někomu věřit, protože v minulosti někdo zklamal tvou důvěru. Ale co teď? Nečekej od sebe zázraky. Tvá mysl je jako sval. Můžeš s ní cvičit, a naučit se ji používat jinak, a to v jakémkoliv věku. Ale pokud nějak fungovala roky nebo desítky let, bude potřebovat trénink. Terapeut ti, stejně jako osobní trenér, může pomoct vytvořit plán, jak docílit kýženého výsledku, ale cvičit musíš ty. Ty si musíš pokaždé, když se s někým bavíš, vzpomenout na to, že se chceš pomalu otevírat lidem a zkoušet, jestli si zaslouží důvěru. Tuhle práci za tebe nikdo neudělá. Ale čím větší změnu od sebe chceš, tím delší dobu může trvat, než se tam dostaneš. Buď na sebe laskavá a měj se sebou trpělivost.

A nezapomínej se chválit za každý krůček na své cestě. Makáš na sobě. Děláš to pro sebe, možná pro svoje blízké a lepší vztahy s nimi. Nestyď se mít z toho radost. Podívej se, kam až jsi došla!

Jsem na tebe pyšná. Drž se!

Tvoje Evi ♥️"