„Nemůžu mít děti. Ztrácí můj život smysl?“

„Časem jsem začala zpochybňovat už úplně všechno. Když nebudu moct mít děti, co je teda smysl mé existence? Co tu po sobě zanechám a jak si mě lidé budou pamatovat, pokud nebudu mít děti?“ uvažovala sama pro sebe Rachel Campbell.

Příběh Rachel Campbell

Před časem jsme s vámi sdíleli článek terapeutky Kláry Vožechové na téma „Když nemáme děti aneb Jak se nezbláznit z poznámek o vašem osobním životě“. Dnes vám přinášíme překlad osobní zpovědi Rachel Campbell. Mladá Britka si čtyřikrát po sobě prošla bolestným potratem, než se rozhodla, že se o početí dalšího dítěte přestane snažit. Ve svém článku sdílela velmi otevřenou zpověď o svých pocitech a uvědomění, že ve své situaci není sama.

„Když jsem vyrůstala, vždy jsem všem říkala, že nechci děti a ani nejsem nijak zapálená do vdávání. Ještě jako dvacetiletá jsem to tak stále brala nebo jsem o tom alespoň nijak zvlášť nepřemýšlela. Mí přátelé si pomalu začali pořizovat vlastní děti a já si ani v ten moment nepředstavovala, že mě to taky jednou čeká.“

„Ve svých 28 letech jsem se seznámila s Jasonem a brzy jsem zjistila, že je to ten pravý. Docela rychle jsme se zasnoubili a snoubenci zůstali dalších pět let. V dubnu 2010 jsme se nakonec skutečně vzali a postupně se začali usazovat.

Zhruba po roce jsem začala stále častěji přemýšlet o tom, že když už jsme manželé, zda bychom neměli založit také rodinu. Vlastně jsme to ani moc neřešili, prostě jsme se ze dne na den začali snažit. Otěhotněla jsem tak rychle, že jsem tomu ani nemohla uvěřit! Po krátké době jsem ale začala špinit a dostala jsem křeče do břicha. Lékařská prohlídka potvrdila, že potrácím.

Jelikož jsem byla teprve zhruba ve čtvrtém nebo pátém týdnu těhotenství, jela jsem domů s myšlenkami, že se to možná přihodilo příliš brzy, ještě na to nebyl ten správný čas, brzy se přes to přenesu a podobně. Když se ohlédnu zpět, nejspíš jsem měla vyhledat někoho, s kým bych si o tomto traumatickém prožitku mohla promluvit.“

Čtyři předčasně ukončená těhotenství v řadě

„Ani jedno z mých těhotenství netrvalo déle než 10 týdnů.“

„Nejslibněji vypadalo mé čtvrté těhotenství. Měla jsem za sebou první ultrazvuk, kde jsem na vlastní oči viděla bijící srdíčko. Celí rozradostnělí jsme se na Vánoce vypravili k mé matce do Francie, ale v polovině dovolené jsem začala krvácet. V nemocnici jsme si opět vyslechli nejhorší možnou zprávu.“

„Po třetím potratu jsem podstoupila sérii testů, které vůbec nic neodhalily. Podle všeho nebyl v ničem problém, a tak jsme se rozhodli hned pokračovat v dalším snažení, obzvlášť proto, že mi v tu dobu bylo už 37. Stal se ze mě uzlíček nervů. Jak se po tom všem nestrachovat o svoji schopnost mít děti a přestat se o to tak moc snažit? Zatracené hormony! Byla jsem neustále naštvaná a mé tělo se vlivem opakovaného přicházení z a do jiného stavu neustále měnilo.“

Stačilo mi někde zahlédnout těhotnou ženu a okamžitě jsem cítila obrovský příval vzteku a závisti. Nejsem schopná slovy vysvětlit, jak moc mě v takových chvílích zlost ovládala. Nepřemýšlela jsem nad tím, čím vším si daná žena mohla projít, než se jí podařilo otěhotnět – možná to bylo snadné, ale možná ne. Myšlenky na to, jak jsem se po celou tu dobu cítila, mě i dnes rozrušují.“

Nikdy v tom nejsme sami

„Když se Mark Zuckerberg (výkonný ředitel Facebooku) svěřil světu, že i on s manželkou si prošli ztrátou nenarozeného dítěte, měla jsem pocit, že mi doslova mluví z duše. Řekl, že se cítili velmi osaměle, což bylo naprosto přesně to, co jsem cítila i já."

„Byla jsem obklopená spoustou lidí, ale nebyla jsem schopná vyjádřit, co cítím. Lidé se na vás lítostivě dívají, a přitom očekávají, že se z toho brzy otřepete a prostě se začnete snažit znovu.

Po čtvrtém neúspěšném těhotenství na mě můj muž s mojí matkou vyrukovali, že bych to už s tímto trápením sebe sama měla skoncovat. Dobrá, pokud musíš, dej tomu ještě jeden poslední pokus, ale pak už se zkus zaměřit na něco jiného…

Rozhodla jsem se, že už se snažit dál nebudu. Přinutila mě k tomu představa ztráty dalšího dítěte. Byla to pro mě jedna z nejvíce traumatických zkušeností. Hlavu jsem však měla plnou otázek. Co je tedy potom smyslem mé existence? Co tu po sobě zanechám a jak si na mě lidé budou pamatovat, pokud nebudu mít děti a nevytvoříme úplnou rodinu?“

Dítě nemusí být jediným smyslem života

„Když se vás na to lidé zeptají a vy jim řeknete, že jste se to rozhodli vzdát, dívají se na vás jako na chudinku, co si přestala věřit. Možná, že je to pravda. Už jsem nedokázala věřit ani vlastnímu úsudku při výběru jídla v obchodě. Dodnes se občas dostávám do vážných pochybností i o těch nejběžnějších věcech. Musím si často opakovat: "No tak Rach, přece jsi racionální člověk, prostě se rozhodni!"

Mojí výhodou je, že těhotenství pro mě nikdy nebylo zásadním tématem. Miminka mi připadají roztomilá a děti zbožňuji, ale necítím velkou potřebu mít vlastní.

Myslím, že jsem časem zase začala být sama sebou. Uvědomila jsem si, že jsem si nevydařenými těhotenstvími nejspíš potřebovala projít, abych se utvrdila v tom, jaká jsem a co skutečně v životě chci. Dojít si k tomuto uvědomění ale rozhodně nebylo snadné a trvalo mi to zhruba tři roky.

Minulý rok přesně na své narozeniny jsem dorazila do práce a hned si vyslechla novinku, že dvě z mých kolegyň jsou těhotné. Hlava mi úplně vypnula. O obědové pauze jsem musela odejít domů s myšlenkou, že tohle prostě nezvládnu. Pracuji v malé firmě a s oběma kolegyněmi jsme dobré kamarádky. Měla jsem pocit, jako by mi vrazily kudlu do srdce. Zavolala jsem Jasonovi do práce a poprosila ho, zda by mohl jít za mnou domů, abych nebyla sama. Odpověděl mi, ať jdu raději někam k doktorovi. To jsem také udělala. Dostala jsem prášky a doporučení na konzultaci s psychologem.

Prášky jsem brát nechtěla a na psychologické poradenství v rámci NHS (britská Národní zdravotní služba, pozn. ed.) byly dlouhé čekací doby. Rozhodla jsem se proto vyhledat soukromého psychoterapeuta a několik měsíců docházela na sezení.“

„Psychoterapie mi pomohla.“

„Naučila mě přemýšlet jinak a být víc nad věcí. Přestala jsem si spoustu věcí vyčítat." 

Pokaždé mě to zabolí, když slyším, že někdo další z mého okolí otěhotněl. Jelikož máme přátele různého věku, prakticky neustále má někdo kolem děti. Před pár týdny mi bylo 40 a prostě chci dál žít svůj život. Připadá mi, že těch posledních pět nebo šest let mě velmi změnilo a bohužel ne ve všem k lepšímu. Ale stále věřím, že pokud nám něco není předurčeno, tak s tím stejně nic nenaděláme.

Přemýšlela jsem, kolik asi žen je ve stejné situaci jako já – samy děti nechtěly, sice se o to snažily, ale stejně to nikdy nedopadlo, a tak prostě žijí dál bez dětí. Stále dokola čtu jen samé dojemné příběhy o ženách, které za sebou mají i několik potratů, ale nakonec se jim přece jen poštěstilo. Dnes jsem si už jistá, že dokážu žít svůj život bez dětí a svého rozhodnutí nelitovat. A nemůžu říct, že jsem to ani nezkusila.

Už se nechci trápit dalšími testy, zkoušet metody asistované reprodukce apod. Jason a celá moje rodina neměli po celou tu dobu ponětí, jaké myšlenky se mi honily hlavou. Opravdu doufám, že se to postupně usadí a já opět najdu vnitřní klid.

Máme teď doma psa a ani nedokážu popsat, jak velkou změnu nám do života přinesl. Dostali jsme ho ve Francii, chvilku před posledním potratem. V té době jsem si představovala, jak budu chodit na procházky s kočárkem a psem, stejně jako to dělají miliony jiných žen.“

„Řekla bych, že pes v té době pomohl zachránit nejen mé psychické zdraví, ale i naše manželství." Měla jsem se na co zaměřit a on mě neustále něčím rozesmíval. Jason si ho zamiloval také.

Nikdy v životě bych nečekala, že si jednou projdu něčím takovým, ale prostě se to tak stalo. Nám se to stalo. Prošli si tím společně. Všem lidem, kteří jsou v nějaké složité situaci, chci vzkázat: „Ať už se vám stane cokoliv, nikdy na to nejste sami. Pamatujte na to.“

V takto obtížných životních situacích je důležité neztratit samu sebe, ani při přehnaném tlaku od okolí. Je zásadní uvědomit si, co je v životě opravdu důležité a na čem záleží především.“

Rezonuje s vámi příběh Rachel?

Pokud hledáte prostor pro sdílení, je tu pro vás naše uzavřená facebooková komunita Terapie má smysl. Ve skupině můžete sdílet, cokoliv potřebujete, propojit se s někým s podobným příběhem a podpořit se a inspirovat navzájem. Skupina je otevřená všem tématům spojeným s duševním zdravím a vnitřním prožíváním.